Jak poznat soulmate aneb 7 znaků, které přečteš duší, ne očima
V restauraci u protějších stolů seděly dva páry. Oba tiše.
Mladší pár měl oči jen pro sebe. Muž ze staršího páru vzal svou ženu za ruku, pokynul neznatelně bradou k mladšímu páru a diskrétně zašeptal: “Pamatuješ, když jsme byli jako oni?”
Ženě úsměvem vyskočily koutky rtů nahoru a přikývla.
V tom do sálu restaurace vjel smetanový poschoďový dort s číslem 50 a starší pár přijímal od servisu gratulace k partnerskému jubileu.
Procitl i mladší pár. On pochopil, proč se jí lesknou oči. “Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.”
—
V té restauraci jsem čekal na dva své čtenáře.
První, muž, před lety věřil, že našel lásku na celý život. Nikdy předtím neměl takový pocit. To musel být osud…
Vzali se, měli děti. Ano, přicházely problémy, ale on věděl, že ty přece patří k lásce…
Jenže pak… Objevila se ONA. Žena úplně jiná, opačná než manželka, která mu ve světle nové tváře a postavy připadala naopak už nějak okoukaná, nezáživná, zbytečná.
“Mám utéct k NÍ?” ptal se mě. Jestliže mu nějaká žena dala tak silný pocit, že je ta pravá, pravější než ta původně pravá, to přece už musí být soulmate! – uvažoval.
—
Druhým, na koho jsem čekal, byla žena, uvízlá polovinu života ve špatném vztahu. Roky to věděla, jen čekala na takzvanou “správnou chvíli”, kdy odejít.
Až dítě nebude tak malé…
Až tedy vyroste i to druhé…
Až se obě dostanou na školu…
Až si najdou práci…
Samé až, až, až…
Až si najednou uvědomila věk, v jakém už není tak snadné začít znovu. Copak TEĎ může odejít?
“Žádnou soulmate jsem doposud nepoznala. Co když jsou to jen povídačky a žádná venku ani není? Co když i špatný partner je to nejlepší, co mě může potkat? Co když nakonec skončím – jej, to strašné slovo… – sama?” pálila do mě svými domněnkami.
—
Ach, jak těm, kteří se rozhodují rozumem, vysvětlit to, co lze pochopit jedině srdcem?
Když otevřeš oči…
Rozhlédni se. Vidíš párový svět. Dvě máme oči, uši, nosní dírky, ruce, nohy… i mozek a srdce jsou na dvě půlky. Jistěže i duše má svou spřízněnou polovinu.
Už čtyři sta let před naším letopočtem o takzvané “soulmate” psal Platón. Vysvětloval, že dávní lidé měli původně čtyři paže, čtyři nohy a hlavu s dvěma obličeji. Bůh je rozpůlil, aby zasvětili život hledání – ČEHOSI, co nedokážou pojmenovat, ale co vycítí, když TO potkají.
Nevycítí to však běžnými smysly. Zrakem, sluchem, čichem, chutí ani hmatem. Musejí zapojit to, co v normálním životě použít zapomínají. Duši.
Tím Bohové, podle Platóna, zajistili, aby lidé nikdy nepohrdli svou duší. Životním radarem, který nejen v lásce budou potřebovat.
Když zavřeš oči…
Jak “vidět” duší? A jak jí uvěřit, když jsme zvyklí nevěřit ničemu, co nevidíme očima?
Je to někdy legrace, jak lidé o své intuici pochybují. Jak se snaží posuzovat lásku myslí nebo zrakem. A přitom spřízněná duše se pozná jinak.
Jak píšu ve svých knihách, už když ji potkáte, je jiná než všechny ostatní. Tak zvláštní tím, že…
Může Vám dlouze vyprávět, a přitom Vás nenudí. Může s Vámi sdílet svá trápení, obavy a chyby, a Vy ji nesoudíte. Může Vám svěřovat své úspěchy, a Vy jí nezávidíte, protože jí přejete.
To všechno proto, že to není nikdo cizí. Jste to “Vy”.
Vejde Vám do života a Vy v té chvíli VÍTE, že ji nebudete schopni nahradit.
Jako by byla zámek a Vy klíč. A jediné, co Vás napadne, je: “Tak to jsi Ty, na koho jsem celou dobu čekal…”
Ne dvě duše v jednom vztahu, ale jedna duše ve dvou lidech
Jak se sžíváte, chápete, že před sebou nemůžete mít žádná tajemství, protože jste beztak zámek a klíč – navzájem stále odemčeni.
Můžete ukázat celé své Já a druhému to nevadí. Naopak, je šťastný, když jste sami sebou. Poprvé cítíte, jaké to je být milován za to, že KDO jste, ne za to, kým předstíráte, že jste.
Čím déle, tím více nabýváte podezření, že nejste dvě duše tvořící jeden vztah, ale že Váš vztah je tvořen jedinou duší ve dvou tělech.
Splýváte. Druhý při Vás stojí a Vy při něm, ať procházíte čímkoli. Dokonce si rozumíte i v tichu. Nepotřebujete mluvit ústy. Protože konečně chápete, že osudový vztah není jen o slovech. Je o propojení bytostí, které si rozumí mnohem více tehdy, když komunikují duší, myslí, srdcem.
Láska pro Vás přestává být stavem, kdy dokážete vyjmenovat tisíc důvodů, proč druhého milujete. A začíná být stavem, kdy nejste schopni nalézt jediné slovo, kterými byste popsali, co skutečně cítíte.
To je soulmate. Jin k Vašemu Jangu, který nesmíte nechat odejít, protože bez něj byste nebyli kompletní. Osoba, která kdyby se stala nejlepším přítelem, pocítíte to jako ztrátu.
Soulmate je víc než nejlepší přítel.
Jak se hledá?
Kde jsi?
Zavři oči, jinak ji nenajdeš. Oči nám umožňují zorientovat se v hmotném prostoru, ale ne v citovém. Proto tolik lidí neúspěšně hledá. Není to tím, že by jejich soulmate neexistovala, ale oni ji hledají očima, a tím ji přehlížejí.
Všechno skutečně důležité máme blíže, než si myslíme. Kdykoli se rozhlížíme po nejdůležitější osobě svého života, nemůžeme ji vidět. Proč? Protože jsme jí my sami.
Stejně tak kdykoli čekáme na vhodnou životní příležitost, divíme se, že pořád nepadá shůry. Přitom i správná příležitost je jako brýle na nose, které hledáme – a čím jasněji vidíme, tím méně nám dochází, že je to právě brýlemi, které máme nasazené.
Osudový vztah tedy nepadá z nebe, nenachází se nikde kolem nás ani odnikud nepřichází. Osudový vztah se vytváří. Tak jako spřízněná duše se neobjevuje. Spřízněnou duší se stává ten, kdo je s námi ochoten i schopen budovat osudový vztah.
Spřízněnou duší není ten, kdo o spřízněnosti jen žvaní nebo spolu s námi sní. Nýbrž ten, kdo spřízněnost prokazuje, kdo sen uskutečňuje. Osudové páry totiž nejsou stvořeny proto, aby vedle sebe vzdychaly jen v růžových situacích, ale NAOPAK, aby společně dokázaly stoupat údolím slz, a právě to je činilo semknutějšími, silnějšími, naplněnějšími.
Dobře se tedy rozhlížejme. Ne očima, ale citem.
Jak píšu už ve své knize Dvanáct srdcí, odlišit spřízněnou duši od “jedné z mnoha” není velká věda. Stačí vycítit zřetelné rozdíly.
Jsou jich tisíce, jen je obtížné je postihnout slovy. Pokusím se o některé z nich.
1. rozdíl: “Jednomu z mnoha” partnerů vadí, kým jsme či chceme být. Zato osudový partner podporuje to, kým jsme či chceme být.
Ten první nás soudí, špiní, uráží. I když vidí to nejlepší z nás, nestačí mu to.
Ten druhý nás přijal takové, jací jsme. Nemá ambici nás měnit. A díky tomu se měníme. Jak to?
Jsme jako Slunce, které nikdo nesoudí. A tak stoupá výš. Není to tak, že by nás ON dělal lepší osobou. To my se jí stáváme. Protože nás inspiruje, protože v nás věří mnohem dříve než kdokoli další. Věří v nás často dokonce i dříve, než si začneme věřit my sami!
Osudovým se ten člověk stává i proto, že v té chvíli zjišťujeme, že budeme raději prožívat špatné časy s ním než průměrné sami; že raději budeme vedle něj v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.
My sami – naše pocity, náš růst – jsme nejlepší odpovědí na to, proč je nám v té chvíli jasné, že to nefungovalo s nikým jiným a proč jsme tolik tápali i sami.
2. rozdíl: “Jeden z mnoha” partnerů je tak složitý, že jeho slova neodpovídají činům. Zato osudový partner je tak průhledný, že říká to, co si myslí, a dělá to, co říká.
V prvním vztahu pozorujeme, že se postupem času odnaučujeme naslouchat či o něco hádat. Slova totiž přestávají mít význam. Neodpovídají tomu, co druhý dělá. Jsou horší než nic. Jsou totiž lež. A tak spolu raději mlčíme.
S osudovým partnerem se chápeme tak rychle, že to rozum nebere. Komunikace totiž neprobíhá nějakými oklikami přes ústa, gesta, sliby. Stačí nám napřímo komunikovat srdcem.
V prvním vztahu za lásku považujeme to, když druhý říká: “Miluji Tě, protože Tě potřebuji”.
Ve skutečné lásce ale platí opak: “Potřebuji Tě, protože Tě miluji.”
3. rozdíl: “Jednoho z mnoha” partnerů musíme nutit, aby mu na nás záleželo. Zato pro osudového partnera jsme smyslem jeho života.
Lidé obvykle potřebují těžkou zkušenost, aby pochopili, že láska není z hmotného světa. Nelze nikoho donutit, aby neodcházel, uprosit, aby se vrátil. I když zamkneme dveře (a podle zákonů fyziky znemožníme něčí odchod), v lásce takový člověk ve skutečnosti už dávno odešel.
To, že ho fyzicky vidíme ve své blízkosti, ještě nic neznamená. Dva citově vzdálení lidé se mohou sebe dotýkat, a přesto nic necítí. Zato spřízněným duším žádná síla na světě nezabrání v tom, aby spolu byly, ať jsou jakkoli zeměpisně vzdáleny.
Jak je to možné?
Protože v osudové lásce nikdy není já a on.
V osudové lásce jsme jedno.
A mnohdy, v těžkých chvílích, nám dokonce připadne, že partner nám rozumí více než my sami sobě – že je schopen být námi více než my sami.
Co všechno má osudovost společného s krásou?
4. rozdíl: “Jeden z mnoha” partnerů vnímá naši krásu jen očima. Zato pro osudového partnera je vše opravdu krásné očím neviditelné.
Poznal jsem mnoho opravdu chudých lidí. Měřili bohatství pouze penězi a krásu pouze tím, co viděli očima. Tak chudí byli.
Vše skutečně krásné je očím neviditelné. Zdaleka to nejsou jen dva metry čtvereční lidské pokožky. Je to vše pod ní. Hloubka srdce, velikost duše, kouzlo charakteru, unikátnost člověka.
Partneři, které přitahujeme pouze vzhledem, s námi nemohou vydržet navždy. Fyzická krása totiž ubývá a já křičím: JE TO MOC DOBŘE! Jen díky tomuto chytrému mechanismu přírody s námi zůstávají pouze ti, kdo vnímají mnohem více než to, co vidí oči.
5. rozdíl: “Jeden z mnoha” partnerů provokuje naši důvěru. Osudový partner nám nedává důvod k pochybnostem.
Upřímná láska pro mě znamená dát druhému příležitost, aby mě zranil – a současně mu důvěřovat, že to neudělá. Důvěra je pro mě nejlepším lakmusovým papírem, nic tak dobře neotestuje charakter člověka. Důvěra vždycky vede k pozitivnímu zjištění.
Buď si potvrdíme, že partnerovi na nás/na vztahu skutečně záleží, a tudíž nás neoklame. Nebo obdržíme informaci: Uvolni si místo pro někoho lepšího.
Díky vlastní důvěře vždycky poznáme, kdo je falešný a kdo upřímný. Kdo je schopen riskovat všechno kvůli nám.
Člověk, který nás opravdu miluje, nás nenutí pochybovat. To slovo úplně zapomeneme…
Když nám ten druhý píše, čteme jeho text znovu a znovu.
Když s ním jdeme, zpomalujeme, aby ten čas trval déle.
Když na něj myslíme, srdce nám bije rychleji.
Když ho posloucháme, bezdůvodně se usmíváme.
Když ho pozorujeme, nejsme schopni současně sledovat nikoho jiného.
To je pět pádných důvodů, proč se spřízněné duše nikdy nezradí. Vědí totiž – tím více, čím horší mají špatné předchozí zkušenosti –, jak vzácné tohle je.
6. rozdíl: “Jeden z mnoha” partnerů se řídí tím, co mu kdo řekl. Zato pro osudového partnera nehraje názor okolí ve vztahu žádnou roli.
Připravme se na to, že našeho osudového partnera většina lidí nepochopí. Jak pro Tebe může být perfektní? – ptají se. Vždyť je starý, ošklivý, chudý… nedokonalý.
Nezlobme se na ně, prosím. Nemohou ho pochopit. ON totiž není perfektní pro nikoho, jen pro nás. Nikdo jiný s ním nemá sladěný přijímač. Nepochytí, jak je možné, že nejlépe mu rozumíme, když mluví srdcem.
Zato “jeden z mnoha partnerů” má zcela odpojený přijímač. Řídí se ve vztahu tím, co mu kdo napovídal. Promiň, maminka mi říkala… kamarádi říkali… povídá se o Tobě… všichni Ti zazlívají… – to jsou jeho argumenty. Rád získává převahu díky tomu, že do našeho vztahu vtahuje jiné lidi.
Zapomíná, že láska není referendum. V lásce se nemusí hlasovat. Buď je absolutní shoda, nebo absolutní neshoda. Zatímco na vznik vztahu jsou potřeba dva, na jeho rozbití stačí jeden – ten, který ve dvou budovat nechce.
7. rozdíl: “Jeden z mnoha” partnerů soustavně přehlíží nebo ponižuje naši hodnotu. Zato osudový partner dělá opak – ví, že jsme součástí jeho hodnoty.
V prvním případě dává partner najevo, že je on a my. Mezi tím je propast. Když se mu chceme odevzdat, obětovat mu sami sebe, je to stejné, jako bychom mu svěřili sestavené puzzle a on ten křehký obraz vyhodil do vzduchu. Naše Já se rozletí na stovky kousků. Bude nám dlouho trvat, než všechny kostičky najdeme, a ještě déle, než je zase poskládáme. Tak to funguje tehdy, kdy přijmeme hru na ponižování naší hodnoty.
Lidé, kterým partner zničil jejich sebevědomí, se domnívají, že je těžké od něj odejít. Myslí si to obvykle až do chvíle, než to udělají. Potom si vyčítají, že to neudělali dřív. Protože jim dojde, že to žádný partner vlastně nebyl.
Osudový partner je ten, který si uvědomuje, že s ním tvoříme jeden celek. Když poníží nás, poníží vztah, tudíž i sebe. Když podpoří nás, podpoří zvýšení naší hodnoty a tím pomůže ke zvýšení hodnoty celého vztahu, jehož jsme součástí.
Osudový partner ví, že budování společného vztahu je v jeho osobním zájmu. Proto chápe, že budovatel se zničehonic neobjevuje. Budovatelem se člověk stává – tím, že je ochoten budovat.