Dnes ráno...
Projíždím ranní Ostravou.
Nejraději bych ale jela někam pryč.
Fičím si to v dvouproudovce směrem do centra. Moje auto rozráží opar, rosu, mlhu. V tom můj zrak upnu na obzor - v dálce za oblaky se derou první paprsky ranního slunce. Nádherný pohled.
Najednou se zamyslím a už zase sním. Proč musíme trávit tolik času činnostmi, které sice udělat musíme, ale raději bychom se věnovali úplně něčemu jinému - co nás skutečně naplňuje a uspokojuje. Vracím oči na silnici. Nevím, jak dlouho jsem byla ve skutečnosti "pryč". Povzdechnu.
Při pohledu do zpátečního zrcátka vidím blikající světla. S úlekem strhávám volant doprava a uhýbám. Srdce mi buší až v krku. Najednou jsem posmutněla.
Někdy bych si přála, aby alespoň část mých snů se proměnila ve skutečnost.
Aspoň někdy... Aspoň na chvíli...