Včerejší SEN a včerejší DEN
Z úterý na středu se mi zdál zvláštní sen.
Byla jsem v kolektivu žen, povídaly jsme si. A pak se vedle mně objevila kaluž nevábivé barvy. Všechny ženy kolem se na mě dívaly soucitným pohledem. Nechápala jsem proč.
Nad snem jsem hned po probuzení chvíli přemýšlela, co mi tím chtěl říct, ale nic mě nenapadlo. Zapomněla jsem na něj.
Ve tři v celkem dobré náladě utíkám z práce a jedu ještě do banky. Po půlhodině mi začíná být horko, tak nějak zvláštně. Přisuzovala jsem to nedostatku tekutin a možná i spánku. Rychle ukončuji jednání a jedu domů. Lehám v oblečení do postele a nejsem schopna se zvednout. Možná na chvíli usínám. Začíná mi být hůř. Když jsem sebrala všechny síly, vařím si čaj, dávám sprchu a jdu do postele. Zase usínám. Ale pak mě probudí rychlý tep srdce. Bude devět. Spala jsem asi hodinu. Je mi zle. Hodně zle. Stojím opřená hlavou o zeď v předsíni. Ruce mi bezvládně visí. Dveře na toaletu pro jistotu otevřené. Nic.
A pak najednou mě začíná polívat studený pot, začínám se třepat, nohy mi vypovídají službu a klesám k zemi... Ztrácím vědomí. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Začínám vnímat, až když zvracím.
O půlnoci sleduju na stropě červeně svítící čas. Pak jsem si teprve na ten sen vzpomněla. Už mi to bylo všechno jasné, co mi ten sen chtěl říct.
.......
Kolegyně se mě ptala: "Nebojíš se chodit spát?" Nebála jsem se. Ale začínám mít obavy. Zvlášť, když vím, že i když se snažím realitu změnit, nepodaří se mi to. Tak jak to ve snu uvidím, tak se to stane, ať dělám cokoli.
Někteří mi nevěří, že se mi sny plní. A už se s tím taky nikomu nesvěřuji.